Jiří Georg Dokoupil, narozený v Krnově v roce 1954, je jedním z nejvšestrannějších malířů současného umění. Vždy se stavěl proti tomu, aby mu byl přidělen nějaký osobní či pevný styl. Nikdy nevyvinul rozpoznatelný rukopis, který by okamžitě naznačoval jeho práci. Hraje si s různými styly a neustále vymýšlí nové techniky, se kterými rád experimentuje. I přesto je považován za jednoho z nejvýznamnějších neoexpresionistů v Německu. Jeho dílo bylo představeno na mnoha výstavách v klíčových galeriích a muzeích po celém světě a zahrnuje přes 60 takzvaných cyklů a více než 100 nově vytvořených technik a stylů.V současné době umělec žije a pracuje v Berlíně, Praze, Madridu a Rio de Janeiru.
Vilém Kabzan
kurátor a ředitel Kalina Gallery
Jiří Georg Dokoupil, narozený v roce 1954 v Krnově, je jedním z nejvšestrannějších malířů současného umění. Vždy se stavěl proti tomu, aby mu byl přidělen nějaký osobní či pevný styl. Nikdy nevyvinul rozpoznatelný rukopis, který by okamžitě naznačoval jeho práci. Hraje si s různými styly a neustále vymýšlí nové techniky, se kterými rád experimentuje. I přesto, že jej nelze jednoznačně zařadit, je Dokoupil považován za jednoho z nejvýznamnějších neoexpresionistů v Německu. Jeho dílo bylo představeno na mnoha výstavách v klíčových galeriích a muzeích po celém světě a zahrnuje přes 60 takzvaných cyklů a více než 100 nově vytvořených technik a stylů. V současné době umělec žije a pracuje v Berlíně, Praze, Madridu a Rio de Janeiru.
Obrazy pigmentových mýdlových bublin Jiřího Georga Dokoupila jsou výsledkem umělcova výzkumu, který probíhá od počátku 90. let minulého století. Výstavu Bubliny v Brně tak lze považovat za retrospektivu, která ukazuje výsledky 30. let práce s tímto médiem. Z technického hlediska jsou Dokoupilovy bubliny sloučeninami vzácných pigmentů
a mýdlové vody, jež na sebe navzájem reagují. Umělec míchání barev za ta léta praxe značně vylepšil a zdokonalil.
Na výstavě jsou k vidění díla zachycující jednotlivé fáze tohoto velkého vizuálního malířského bublinového experimentu- vynálezu, od expresivních přes lyrická až po minimalistické konceptuální monochromy. Tato Dokoupilova technika se již stala rozpoznatelnou značkou, kterou umělecký svět uznává jako nedílnou součást současné abstraktní malby. Dokoupil tyto obrazy popisuje jako „symfonie barev, vedené mnou a náhodou“.
V 80. letech se umělec zabýval tím, co to je styl a jak vzniká. Každý den zkoušel udělat nový styl. „V rámci postmoderny bylo možné krást a předělávat styly jiných umělců, ale nakonec jsem došel k závěru, že zcela nový styl je možné vytvořit jen s novou technologií a ideálně když jde o nějakou absurdní blbost, jako jsou bubliny.“, vysvětluje umělec. Zdánlivá snadnost celého procesu lidi šokuje, ale nikdy je nenechá chladnými – bubliny si diváka podmaní svojí krásou a už je nepustí. Tak se z umělce chameleona stal umělec vynálezce. „Nejsou to bubliny, ale tvary vytvořené bublinami pomocí mojí ruky.“
Původně se Dokoupil v rámci svého konceptuálního výzkumu stylu chtěl stát impresionistou, ale poté, co odešel na Tenerife, mu příroda napověděla, že obraz se stejně jako příroda může tvořit sám. „Šlo mi o to hledat detail, který se dělá sám. Potřebuji něco hrubého i jemného zároveň, ať je to svíčka či bublina (svíčky Doukoupil používá v rámci další svojí techniky). Prostě chci, aby se obraz maloval ideálně bez mého zásahu do nejjemnějšího detailu.“
Karel Srp
historik umění, kurátor a publicista
Obrazy pro den i noc
Na úvod lze zmínit dva slavné obrazy z dějin malířství, jeden je od Jeana Siméona Chardina, druhý od Édouarda Maneta. Znázorňují stejný námět, chlapce vyfukujícího mýdlovou bublinu, prvý obraz pochází již z roku 1733, druhý z roku 1867. Více než sto let dělících od sebe obě práce poukazuje na dlouhodobou oblibu této dávné dětské hry, přetrvávající v různých obměnách dodnes. Od baroka po modernismus šlo o rozšířený motiv skrývající různé odkazy k pomíjivosti, marnosti, melancholii, smrti, příležitostně se objevující ve starším umění. Mýdlová bublina se často vyskytovala ve spojitosti s lidskou lebkou, s tématem vanitas. Chardina i Maneta více než tyto doprovodné významy přitahovalo znázornění volně prostorem plujícího útvaru, průhledného a lesklého zároveň, na jehož povrchu se odráželo okolní prostředí. Prchavá mýdlová bublina se jim stala vhodnou příležitostí k předvedení svého technického mistrovství. Až koncem osmdesátých let minulého století se objevil autor, jenž se po mnoha pokusech rozhodl pracovat přímo s mýdlovými bublinami jako svým hlavním výrazovým prostředkem a tématem současně. Vyřadil tím zároveň jednu z překážek na cestě k soudobému obrazu – malířský štětec, jejž se chtělo zbavit mnoho umělců od počátku dvacátého století. Štětec rovněž dočasně záměrně odložili někteří zástupci avantgardy, např. Jindřich Štyrský a Toyen ve vrcholném artificielismu, když v jednom svém novém přístupu, nechali ve druhé polovině dvacátých let volně stékat barvu po plátně a nijak ji neusměrňovali. Vyloučili tím částečně jakýkoli zásah do vlastního provedení. Jiří Georg Dokoupil se k mýdlovým bublinám dostával pozvolna,
v obdobích, kdy se ještě zabýval odlišnými způsoby znázornění; čím dále důrazněji jej během doby oslovovala jejich výrazová lehkost a dostupnost. Postupoval jako výzkumník, jenž se sice ocitl v roce 1987 před náhlým objevem, nicméně aby jej mohl plně uplatnit, potřeboval mnoho dalších let k jeho důslednému a soustavnému uskutečnění.
Mýdlová bublina je mezním útvarem, hmotným jevem na pokraji nehmotnosti. Váže se k ní mnoho odkazů: vztahuje se k duši, k nejjednodušším zárodečným prvkům života, k praformám, o nichž během devatenáctého století uvažovali naturfilosofové, k organickému, plynulému a souvislému jádru, z nějž vzniká svět. Odsunula stranou základní geometrická tělesa – kouli, krychli, jehlan a válec -, jimiž měl chtít podle legendy Paul Cézanne zpevnit přírodu a navázat tak na Nicolase Poussina. Bubliny se svobodně vznášejí v obrazovém poli, každá je samostatnou neopakovatelnou jednotkou. Jejich pružný tvar, ohraničený od okolí blyštivou, tenkou membránou, se vyznačuje prázdným vnitřním světelným, nedělitelným prostorem. Stal se součástí obecnějšího, souhrnnějšího děje. Barevné uzavřené bubliny jsou až jakousi substancí a monádou, zdrojem všeho nadcházejícího, jednotou, uchovávající si svou podstatu v rámci vyššího celku označitelného za vesmír. Jedna bublina zastupuje všechny ostatní, a přitom si udržuje svoji nezaměnitelnou originalitu. Je živoucí látkou, určující si na obraze vlastní místo a polohu. K jejím základním rysům náleží průzračnost, vláčnost, utkvění v beztížném prostředí a v bezčasí. Omezuje ji pouze rám obrazu, přecházející od drobných po několikametrové ortogonální či oválné formáty. Dala by se označit za obdobu bachelardovských obydlí, za prosté vyjádření úkrytu a výraz stesku po ztraceném domově, za proměnlivou blánu, jež vytryskla z nevědomí, vzbuzující prenatální pocity.
Jedním z pojmů, s nímž by se daly bubliny obrazně spojit, byla protoplasma. Vymyslel jej Jan Evangelista Purkyně, s jehož názory z poloviny devatenáctého století lze Dokoupilovy obrazy s mýdlovými bublinami srovnat. Je možné připomenout Purkyňovu významnou teoreticko- filosofickou práci Útržky ze zápisníku zemřelého přírodovědce (1850),ve které charakterizoval nervovou buňku jako „průhlednou nestrukturovanou membránu“, podobající se „organické monádě, nadané speciálními, prestabilizačními energiemi“. Buňky jsou nositeli imanentní energie, obsahují vzduch, mají vnitřní prostor a vnější obal. Přestože se objevují jen pod mikroskopem, odkazující k vesmíru a Zemi. Jsou mikrokosmem v makrokosmu. Purkyně podstatně rozšířil jejich význam, když je označil za „orgán v sobě uzavřeného sebevědomí“, od nějž se lze dobrat až k duši Země. Váží se ke „společnému životu Země, jehož vnitřní momenty se slučují v jedné ohromné monádě, duši Země, k ještě vyšší formě vědomí“, jsou spjaté ohebnou membránou, jež „ve svém sférickém rozprostření by především podávala organicko-senzuální prostor, jakožto konstrukční element pro nazírání duše Země, asi tak jako sítnice…“ Buňka stála na pomezí hmotného a duchovního, nacházela se ve vesmíru, jenž sama vytvářela. Podle Purkyněho pro ni bylo příznačné vznikání a zanikání, rozpínání a trvání, stejně jako tvarová rozmanitost.
Většinu rysů, jimiž Purkyně charakterizoval buňku, obsahují i Dokoupilovy obrazy
s mýdlovými bublinami, otevírající dalekosáhlé souvislosti s přírodou. Připomínají pohled do mořských akvárií, která na cestách do jižní Itálie a jižní Francie přitahovala mnoho malířů a básníků od přelomu devatenáctého a dvacátého století, vynořujícími se a mizejícími živočichy a rostlinami, nikdy dosud nespatřenými medúzami a planktony, přicházejícími z nedozírných hlubin a zase do nich zapadajících. Dokoupil se zde jeví jako pozdní odchovanec biologa Ernsta Haeckela, jehož vlivné knihy a četná vyobrazení se staly trvalým zdrojem podnětů pro mnoho umělců až do současnosti. Barevnost a světelnost mýdlových bublin poukazuje rovněž ke křehkému a vypjatému tvarosloví skleněných váz šumavské sklárny Johann Löetz-Witwe, dostávajících se na hranu proveditelnosti, a k mnoha biologickým tvarům, symbolizujícím život, uplatňovaným v art nouveau. Mýdlové bubliny setrvávají na prahu metamorfózy, stojí na počátku pomyslného ontogenetického procesu. Teprve z nich se rodí prvé geometrické tvary, projevující se až v následujícím vývoji ve skořápkách ulit, začínajících opisovat spirály.
V obrazech s mýdlovými bublinami našel Jiří Georg Dokoupil zdroj svého světa v neustálém pohybu a dění, v jeho ojedinělosti, nezaměnitelnosti a neopakovatelnosti, v otevřeném poli jednoho z nejzákladnějších, leta opomíjených vztahů mezi čitím a nazíráním, jejž nepojímal jako samozřejmý, ze sebe se vyvíjející akt, ale odkrýval v něm další vrstvy a zasuté souvislosti, obohacující smyslovou zkušenost stykem s objevovaným, tušeným, neočekávaným, bezděčným. Počitek již měl svůj směr, svůj cíl, svou motivaci. Nelze předem určit, jakou mýdlová bublina získá podobu, jaký odstín bude mít její pleť. Dokoupil tak pronikl do poloh před ustavením karteziánského systému, do oblastí, v nichž ještě nazírání neprostupovalo čití, ale čití samo nazírání utvářelo a obracelo naruby jejich návaznost, Dospěl tak k čisté vizualitě, zbavené všech příměsí dnešních médií a nánosů vizuálního smogu. Na opačné straně jeho „rukodělného“ projevu však jako souběžný projev s ním, stojí počítačové animace, v nichž se objevuje obdobné, amébovité tvarosloví, dosažené nicméně obrácenou cestou, za použití umělých technologií.
Jedna dlouhodobá oblast Dokoupilovy práce se týká vynalézání nových technických přístupů, či rozvíjení starších, pozapomenutých, stejně jako překvapující střídání různých stylů. V posledních několika desetiletích k nim náležejí právě obrazy s mýdlovými bublinami. Jelikož u nich autor setrval nejdéle z mnoha postupů, jimiž obohatil a rozšířil výrazové možnosti malířství za posledních čtyřicet let, změnily se v jakousi jeho osobní, neodmyslitelně s ním spojenou uměleckou značku. Lze se ptát, co mu právě tyto obrazy přinášejí: vyjadřují radost, nevázanost, bezprostřednost, samovolnost vlastního utváření. Odkazují k prvotní kráse, existující před ustavením estetiky, k pocitům a dojmům, nezastřeným úvahou, jež je pronikla a osvojila si je.
Obrazy Jiřího Georga Dokoupila se dají vnímat za přirozeného i umělého světla. Lesknoucí se, zářivé, ohebné, průzračné povrchy někdy oslňují měňavými barevnými účinky. Bubliny si nesou vlastní jas v sobě. Když procházíme kolem pláten uskutečněných metalickými pigmenty, nabývá jejich barevnost sledovaná z jiného úhlu dokonce opačných hodnot, světlá se stává temnou a naopak. Prázdné monochromní pole vydává rozpínající se plastický tvar, určovaný náhodou jako přímou součástí „malířského“ gesta. Obrazy s mýdlovými bublinami se vymykají evropské malířské tradici. Dokoupil jejich námět zbavil spojení s marností, aby vyzdvihl hravost z vlastního provádění. Ztlumil jedny jeho významy a zesílil jiné, jež v něm byly rovněž zahrnuté. V jejich souvislosti lze připomenout významný, monumentální kvadriptych z počátku osmdesátých let Dějiny univerza (Geschichte des Universum, 1981), jímž se zapsal do dějin evropského malířství. Jeho čtyři části přinášejí uzavřené, lineárně ohraničené biomorfní útvary na gestickém pozadí, v němž se již projevil autorův zájem o počátek života a vznik vesmíru.
Mýdlové bubliny jsou dechem svázané s Dokoupilovým tělem. Vyjadřují základní životní potřebu, jež se stala i jedním ze zdrojů meditace, založené na ovládnutí dechu. Při jejím osvojení se dostavují pocity nirvány, přesahu z tělesné do duchovní zkušenosti, stavy povznášející blaženosti, nacházející se mimo tento pozemský svět. Možná proto u svých bublin tak dlouho autor setrvává.
