Daniel Balabán - Zlaté oči

Daniel Balabán – Zlaté oči

Výstava s trochu ironickým názvem Zlaté oči je určena divákům, kteří dokáží vnímat obrazy jinak, než pouze v rámci hodnocení na škále
líbí-nelíbí. Název výstavy vychází ze stejnojmenného Balabánova obrazu a prázdná miska se zlatým dnem, které můžeme na obraze tušit, symbolizuje umělcův duchovní přístup k životu v jeho jedinečnosti.

Balabán je bytostným malířem, jehož pohled se ubírá směrem k člověku a jeho podstatě, je malířem života. Jeho tvorba má pevný základ v “nové figuraci“, ale bylo by chybou myslet si, že období normalizace, v níž umělec prožil velkou část svého života, na něj nemělo vliv. I když Balabán není v pravém slova smyslu angažovaným umělcem, v jeho díle se odráží jakási vnitřní angažovanost. Novou figuraci totiž nelze chápat jako historický výtvarný směr či pevně daný umělecký program, který by měl umělec následovat, ale je zde spíše jedinečným vyjádřením člověka zasazeného do své doby. Balabán se nezajímá o to, jak člověk vypadá, ale o to, co cítí, čím žije, jaké jsou jeho hodnoty a co je smyslem jeho života. Jeho obrazy vycházejí z existencialismu, teologie i filozofie. Svojí urputnosti a závažností se pro mne Balabánovo dílo podobá tvorbě Francise Bacona. Avšak vážnost Baconových témat je zde kompenzovaná jistou ironií či groteskou, která má významné místo v českém uměleckém prostředí, čímž se také vymezuje vůči soudobé světové výtvarné scéně.

Kdybychom chtěli mluvit o Balabánově charakteristickém rukopisu, nepůjde to úplně snadno. Každé jednotlivé téma s sebou nese i vlastní, svébytnou formu. I když se Balabán čas od času nevyhýbá ani jiným technikám či formám, než je malba a vytváří například sochy, můžeme ho charakterizovat jako malíře věrného štětci. Lehkost i jednoduchost jeho malby můžeme obdivovat ve všech jeho dílech, bez ohledu na to, kdy vznikly. Malba pro něj není líbivým designem – což je dnes nejobvyklejší forma vyjádření – ale prostředkem, kdy na sebe jako umělec bere odpovědnost za figuru, která prochází celými dějinami kultury. Zobrazování lidské postavy je stejně staré, jako člověk sám. Záznamy o něm sahají až do dob pravěku, ať již v podobě kreseb na stěnách jeskyní nebo malých sošek Venuší. Lidská postava je zde nositelem emocí a gesto je názor. Ve svém životě kolem sebe každý den vidíme různé všední situace a odehrává se před námi spousta jedinečných a neopakovatelných, ale i rutinních věcí a záležitostí, které dostávají v obrazech Daniela Balabána nový význam i formu sdělení.

Bez přehánění lze říci, že společně s německými Neue Wilde a italskou transavantgardou Balabán spoluutváří současnou podobu postmoderního malířství. Tyto postmoderní tendence jsou dle mého názoru také to, na co by měla navázat nejmladší generace umělců, pokud nemá její tvorba upadnout do bezobsažné manýry. Balabánovo umění považuji za čisté, na rozdíl od kalkulované tvorby umělců-designerů.